Honíme se jako křečci v kolečku za spokojeností, ale tak to nefunguje!

Krásný den.

Dnes píši po dlouhé době a chtěla bych se s vámi podělit o svůj zážitek z letošní dovolené.

Několik měsíců jsem makala a makala a byla jsem v kolečku pro křečky. Však víte, jak vypadá.

Kolo, které stojí na místě a vy jedete rychlostí blesku žbrdlinka po žbrdlince. Honíte se za něčím, co momentálně stejně nelze dohonit. Jste uzavřeni uvnitř sami v sobě a jedete rychlostí blesku a stále vám to přijde pomalé. Rodina a nejbližší přátelé vám říkají, že je potřeba zvolnit a vy neposloucháte a jdete přes sílu. A hlavně vám přijdou divní, když vám říkají, ať zpomalíte.

A tak se jednoho dne zbrzdíte sami. Respektive to nedá vaše tělesná schránka. Přijde vyčerpání nebo nemoc a vy zjistíte, že jste to projeli na plné čáře a jediné co vás nyní zajímá je, kdy budete moci zase fungovat normálně. Hm?

Opravdu to stojí za to? Samozřejmě že ne! Mně to za to rozhodně nestálo.

Zjistila jsem, že opravdu není dobře dělat něco přes sílu. Tělo dává signály a my je stále přecházíme. Nevěnujeme jim pozornost a pak už je pozdě.

Já se stresovala, že nemám dostatek času na svoje podnikání a doslova mi stály chlupy na těle při představě, že mám jet na dovolenou, kde nebudu moci pracovat. A nakonec jsem 14 dní před ní ulehla s náběhem na zápal plic.

Místo toho abych si užila ten pocit zasloužilého odpočinku, vzala jsem si práci na dovolenou s sebou . Můj muž na mě koukal divně a já si doopravdy myslela, že budu pracovat.

Avšak jen co jsme vyjeli a opustila jsem svou zónu strachu, že nic nestíhám a dostala se ven ze svého křeččího kolečka, přišlo uvolnění a radost. A vážně jsem celý týden na práci ani nehrábla. Bylo tam nádherně. Relax je opravdu potřeba. Abychom mohli dál běžet, je potřeba se někdy zastavit. Je to nádherný pocit.

Ale teď na zpáteční cestě z Chorvatska, mně začaly svrbět prsty a mám nutkavou touhu vám napsat.

Obdivuju všechny lidi, kteří dokážou pracovat konstantně.

Ale u nás u tvůrců to tak nefunguje. Buď jsou naše motory zapnuté, nebo vypnuté. Takže se střídá fáze aktivity a pasivity. Když jsme aktivní, jedeme na dno svých sil. Když pasivní jsme skoro ve fázi hibernace. 🙂 Našim velkým úkolem je najít rovnováhu mezi oběma stranami.

Věřím, že tvůrců je nás hodně. Pamatuji si na dobu, kdy jsem porodila svého syna. Měla jsem starostí až nad hlavu, ale tvořit jsem potřebovala stále. A hlavně jsem mezi plínkami a kojením potřebovala zaměstnávat svůj mozek. Začala jsem se vzdělávat. Zatímco ve škole mě to moc nebavilo, protože to byla látka nucená. Nyní jsem se mohla realizovat podle svého. Učit se, co mě baví. Věděla jsem, že chci být paní svého času a že se nechci vrátit zpět do bývalého zaměstnání a tak jsem začala dělat vše pro to, aby se to nestalo. Byla jsem jak houba. Sbírala jsem informace, stala se součástí komunity stejně smýšlejících lidí a zkrátka začala. Není to procházka růžovým sadem. Ale ten pocit, když máte svobodnou volbu, udělat co chcete, ten je k nezaplacení.

Jsem moc vděčná za to, že i přes všechny překážky jsem se odhodlala do toho jít.

Zvládla jsem rozvod, zdravotní problémy svého syna a mým největším cílem je naprosto se vymanit z role oběti. I když jsem si myslela, jaká jsem hrdinka, tak tomu tak není. Role oběti se totiž skvěle maskuje. Když už si myslíte, že jste z toho venku, tak vám život vždycky dá skvělou příležitost podívat se pravdě do očí. 😉

Takže bojovníci jsou fajn, ale boj neskutečným způsobem vyčerpává. Řekla jsem si, že na místo boje, budu žít ve spokojenosti a vděčnosti za to, kde jsem a čeho se mi dostává. Nespokojenost byla dlouhou dobu moje kámoška. Byl to můj vzorec chování, který jsem převzala od své mamky. Kladla jsem na sebe a na okolí hodně velké nároky a byla stále nespokojená. Což vyvolávalo frustraci a následovala ona nespokojenost. Zatímco jiní lidé by se pochválili, pro mně to nebylo dost dobré.

Pracuji na sobě stále.

Přichází uvědomění, že to nejcennější co v životě máme a proč tu jsme, je samotné bytí. Je to tak jednoduché. Tak proč žít ve frustraci a nespokojenosti. Když tu máme nespočetné množství hojnosti.  Stačí vylézt ze své ulity a porozhlédnout se.

Češi jsou zvyklí hodně nadávat na zdejší poměry. Ale nevidí, co je venku. Ti co vyjeli opravdu ven a navštívili i jiné země, zjistili, že v Čechách je ráj, co se týká služeb. Venku je to zase fajn, co se týká mentality lidí. My Češi máme velkou nálepku oběti. Pořád si jenom stěžujeme a nadáváme.

Místo toho abychom šli do akce a změnili si sami život. Stále jen čekáme na nějakou spásu a podporu, a když se nám ji nedostává, nadáváme, stěžujeme si a role oběti se jenom prohlubuje.

Na druhé straně je tu dost lidí s obrovským potenciálem něco změnit, díky bohu. Jsou inspirací pro ostatní a já jsem za ně moc vděčná.Na nich jde krásně vidět, že to jde, že to doopravdy funguje. Že můžeme být, kým chceme. A víte, kde to začíná? Začíná to u nás samotných. Že se ze strany nespokojenosti přepneme do spokojenosti. Máme cíl a víru něco změnit. A nikdy to nevzdáme.

Držím vám palce  a užívejte léta.

Dáte to, vím to! Jinak byste nečetli tyto řádky. 🙂

Monika Švejdová

Podporovatelka maminek, které chtějí objevit svůj potenciál a ukázat ho světu ve formě vlastního podnikání. Zakladatelka projektu Podnikající máma >>. Spoluautorka Klubu podnikavých maminek >>. Autorka ebooku Do naha>> a Více o mně se dozvíte tady>>

Komentáře

  1. Ludka napsal:

    Skvelý článok, našla som v ňom čo som práve potrebovala. Ďakujem!😀

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *