Obětujete se pro rodinu? Nefunguje to…

Poslední dobou se ke mně téma oběti dostává ze všech stran. Nedalo mi to, abych nad tímto tématem úpěnlivě nepřemýšlela. Životní zkušenosti mě dovedly k jasnému poznání a k dramatické změně životního přístupu…

Přístup oběti nefunguje. Obětování se je k ničemu a poškozuje všechny zúčastněné.

Tohle je jasné. Co ale není jasné, proč tomu tak je?

Obětování se je v naší kultuře vycházející z křesťanství považováno za ctnost. Model oběti je nám také předkládán ze vzpomínek na naše matky a my, současné matky, jsme automaticky hozené do modelu, že i my se máme obětovat – dětem, muži, domácnosti, péči. Tak nás vychovali, tak to má být…

…obětujeme se pro rodinu…

Jsem si jistá, že je to blbost…

Možná teď začnete křičet, že obětování se je opakem sobectví. Přemýšlela jsem nad tím a říkám, že obětování se je sobectví

Oběť je ve skutečnosti sobec

Pochopila jsem, že ten, kdo se obětuje často dělá ze sobecké motivace. Buď tím naplňuje svoji potřebu být potřebný. Má dojem, že pouze ve chvíli, kdy se obětuje pro ostatní, bude dost dobrý na to, aby si ho ostatní všímali a brali ho vážně, nebo aby jej za jeho oběť chválili.

Druhý důvod může být ten, že oběť se bojí se prosadit. Má strach překonat svůj vlastní stín a raději se podřídí, než aby vystoupila a řekla, že to chce jinak.

Svým způsobem je pohodlnější se obětovat, než sebrat odvahu a vzít život do vlastních rukou.

Neříkám, že je to jednoduché. Jsem si jistá, že přístup oběti se rodí už v raném dětství, ne-li dřív, a často je třeba terapeutických zásahů tento model rozklíčovat a vyléčit – neboť nám neslouží dobře. Ubližuje nám a ubližuje i okolí.

Jak to vypadá v praxi?

Vidím dvě ženy, které jednají podobně, ale přesto je v nich ohromný rozdíl. Představte si situaci, takovou běžnou normální situaci. Máma je doma a vaří večeři. Je unavená po celém dni, kdy se věnovala dětem, domácnosti, výzdobě bytu na Vánoce, rozvozu dětí po školkách, školách, kroužcích, atd.

obrazovky-2016-09-21-v-16-32-23Obě vaří, obě jsou unavené, obě prostírají, obě nandavají večeři, obě svolávají ke stolu, obě usedají a obě…

…ne, tady se jejich scénáře začnou lišit, protože každá měla k této aktivitě jiný přístup. Jedna jednala z pozice oběti, druhá jednala z pozice, dejme tomu, že když šlo o závěr dnešního náročného dne, tak z pozice povinnosti.

V aktivitě je těžké rozeznat model oběti. Ten se projeví na přístupu, na pohledu na svět, na motivaci.

Žena, která se obětovává pro rodinu, zasedne ke své večeři a povzdychne si. Nic dalšího neřekne, ale očekává, že si ostatní všimnou, co pro ně všechno dělá. A pokud si ji nevšimnou, tak trochu se potopí do sebelítosti.

Sebelítost se časem promění v dlouhodobou frustraci. Oběť totiž nevědomě očekává, že za svou službu dostane odměnu v jakékoliv formě. A ono se to nestane, protože ostatní přirozeně nechtějí podporovat model vycházející z vnitřní bolesti.

Očekávání, že si obětující se matky někdo všimne, že ji někdo vysvobodí, že jí někdo někdy její služby vrátí, jsou jako jedová pavučina.

Pavučina, která připoutává ostatní členy rodiny, která je všem nepříjemná, vědomě, či nevědomě. A proti které se budou nakonec bouřit.

“Já jsem ti obětovala svůj život! Podívej se, co všechno jsem pro tebe udělala!!!“

A pubertální dítě, nebo muž v krizi středního věku odvětí: “No a co? Kdo se tě o to prosil?”

Oběť nejedná pro ostatní, ale proto, že to sama potřebuje – naplnit jakousi vnitřní bolest z nepřijetí. Nebo překonat strach, vystoupit před ostatní a říct jim, co ona sama potřebuje.

Přístup oběti je nemocný přístup založený na snaze zakrýt vlastní vnitřní zranění.

Co udělá ta druhá žena?

Ta je taky unavená. Tento den byl náročný a ještě je třeba nakrmit děti, manžela a všechny poslat do postele. Usedá za stůl, povzdychne si, zamne oči a řekne: “Dneska jsem neuvěřitelně unavená. Těším se, až dáme děti spát. Půjdu si pak číst. Byla bych ráda, kdybys dnes umyl nádobí ty.“

Tato žena na první pohled jedná sobecky. Myslí na sebe. Mluví o svých pocitech. Jenže tato žena je zvyklá dávat z nadbytku.

obrazovky-2016-09-21-v-16-31-04Když má, tak ráda dá a nepotřebuje očekávat, že jí to děti, nebo manžel budou vracet.

Když dává z nadbytku, naplňuje jí to radostí, jako když někomu dáte dárek – jen tak.

Je to zároveň i matka, takže ne vždycky může dávat jen z nadbytku. Někdy musí dát, i když už nemůže, ale je tu jedno velké ale. Ona si je vědoma toho, kdy může a nemůže. A když nemůže, tak se neobětuje pro blaho ostatních a nešůruje koupelnu do půlnoci.

Nemůže, pomyslí na sebe a hledá, co by ji opět vrátilo nadbytek, aby mohla zase dávat bez očekávání. Aby mohla dávat sebe a ne ze sebe…

Tato žena je sama sebou

Dává svému okolí svou autenticitu, je přirozená a v této přirozenosti je štědrost, radost, laskavost. Ukazuje sebe samu. Dává, když má. A když už nemá, dává sobě…

Tato žena je soběstačná, je zajímavá, protože naplňování jejích potřeb je bohatstvím příležitostí a dobrodružství. Tato žena je upřímná, k sobě a k druhým. Tato žena umí říct, co chce a nechce. Tato žena, když dává, dává bez očekávání a to je něco, co naplňuje radostí ji, i obdarované.

Jako matka vím, že hranice mezi těmito dvěma přístupy je velice, velice tenká

Také zjišťuji, jak moc zakořeněný v nás přístup oběti je. Vím i, že čím víc se učíme jednat z nadbytku a nikoliv z přístupu oběti, tím jemnější a hlubší vědomí musíme mít.

Byla jsem tam také. Obětovala jsem se pro rodinu, manžela, domácnost. Vzdala jsem se školy, cestování, meditací. Výsledek byl v mé případě velmi rychlý, naštěstí.

Byla jsem na pokraji vyhoření. Nesnášela jsem sebe, svůj život. Byla jsem naštvaná na Pavla a po letech jsem na něj v jedné hádce křičela, že mi zničil život. Byla jsem dokonce naštvaná i na své děti…

…Obětovala jsem se, sobecky se schovávala za svůj strach žít svůj život, žít sebe samu, říct, co potřebuji, a jen ve mně narůstal hněv a očekávání od druhých…

Co je opakem obětování se?

2016-06-29 Martina M (7)Opakem obětování se totiž není sobectví. Opakem obětování se, je vystoupit ze svého vlastního stínu a strachu. Je to stav, kdy přijímáme sebe sama. Stav, kdy se máme rády, kdy sebereme odvahu vyjdeme na světlo a řekneme pravdu – kdo jsme, co si myslíme, co potřebujeme.

A někdy to bolí. Někdy je jednodušší mýt nádobí a litovat se. Někdy je totiž sakra těžké říct: “Dnes jsem unavená. Dnes jdu spát brzy. Nádobí, prosím, umyjte vy.“

Pak vás totiž ostatní mohou nařknout ze sobectví. Na malý okamžik, kdy vy se začnete probouzet, se začnou probouzet i ostatní a zavládne chaos…

…ale chaos je v pořádku. Chaos přináší změnu. A až se budou všichni cítit bezpečně ve vyjadřování svých potřeb a pocitů, zavládne opět domácí pohoda, tentokrát ale založena na rovnosti, vzájemném respektu a upřímné štědrosti…

Odmítám žít život oběti…

…co vy?

Martina Mikolášová

Založila jsem projekt Šťastná máma a spolupracuji na projektu Podnikající máma.

Jsem maminka tří dětí a zabývám se otázkou, jak prožít radostné mateřství a vychovat šťastné děti.

Své zkušenosti jsem shrnula do publikace"Cesta ke šťastnému mateřství".

Žiji podle motta, že šťastná máma si plní své sny a ukazuje dětem bohatší svět!

Probuď svůj potenciál

Jedinečný online program, který ti pomůže objevit svůj potenciál a začít ho žít

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *