Vždy a všude s dětmi…

Dnes jsem dostala lekci. Dostala jsem učení, které dodalo mé filozofii o seberealizaci na mateřské nový rozměr.

Seděla jsem s kamarádkami, matkami a podnikatelkami v kavárně. Povídaly si, seznamovaly jedna druhou se svými záměry. Děti se hemžily kolem nás, nebo si hrály v přilehlém koutku. A pak se to stalo. Dílo okamžiku.

Ruka se natahovala, aby pohladila přicházejícího synka. V cestě stál právě donesený horký hruškový džus. Zavadila o něj. Džus se rozlil. Jako ve zpomaleném filmu jsem viděla, jak se hrnek naklání. Tekutina se přelila přes stůl, rovnou na hlavičku malého chlapečka.

2013-03-07„Je to horké!“ Adrenalin se vlévá do mých žil. Chlapeček si sedá na zem a začíná vřeštět. Maminka s ním běží do koupelny. Rychle pod studenou vodu. Chvíli váháme. Nevíme, co dělat. Je to vážné? Je třeba volat záchranku? Co se vlastně stalo? Proč se to stalo?

Stojím uprostřed kavárny. Držím v náručí svou dceru. Brečím. Poslouchám řev chlapečka z koupelny a cloumá mnou bezmoc. Zavolali jsme sanitku. Jsou na cestě. Chci něco dělat. Chci nějak pomoci. Chci se zbavit pocitu viny. Proč cítím vinu?

Přijíždí sanitka. Maminka s chlapečkem přicházejí. Oba jsou rudí. Chlapeček ze spálení, maminka od slz. V uších mi stále zní, jak v pláči stále opakuje: „Tohle jsem nechtěla. Tohle jsem přeci nechtěla!“ To je přeci jasné, že to nechtěla. Cítí vinu. Proč?

Jsou pryč. Úleva nepřichází. Co tohle mělo znamenat? Proč se to muselo stát? Proč se to muselo stát zrovna dnes? Proč se to muselo stát zrovna nám? Každá v té situaci viděla něco jiného, něco svého. Dnešek nám dal každé lekci, kterou musíme zpracovat, přijmout a poučit se z ní.

Co se mám naučit?

Když jsem odpoledne přijela k přítelkyni, byla jsem stále jako ve snu. Pomalu jsem jí převyprávěla celý příběh. Došly jsme k závěru, že každá takováhle situace nám má říci, že je třeba něco změnit. Měla jsem velký strach. Co když tohle bylo znamení, že seberealizace na mateřské není možná? Znamenalo by to to, že v touze po seberealizaci ohrožujeme své vlastní děti?

Ohradila jsem se, že už se nemohu vrátit zpět do apatické péče o děti. Objevuji sebe samu, vstupuji do světa a teď bych to měla vzdát? Přítelkyně byla upřímná. Má touha po seberealizaci vychází z mého mladého věku, ona, jako starší žena s více životními zkušenostmi, nyní na mateřské, už žádné sebe-realizační touhy nemá.

Jako zmoklá slepice jsem se obrátila a odešla do kavárny pro kávu.

Získala jsem prostor a mohla více přemýšlet. Když jsem se vrátila, měla jsem už téměř jasno a během pokračující diskuze mi to došlo.

Seberealizace je jen potřeba

„Vidím, že klíčem k naplněné a šťastné mateřské, není seberealizace, ale uspokojení potřeb. Mám teď potřebu se realizovat. Když mé potřeby nebudou uspokojeny, nebudu mít více energie a stane se ze mě jen frustrovaná hospodyňka. Stále věřím tomu, že dítě potřebuje aktivní mámu, která si plní své sny a…,“

Přítelkyně mi skočila do řeči: „Musíš do toho ale zapojit své děti!“ Hned jsem pokračovala: „...a ukazuje svým dětem svět.“ V duchu jsem se zasmála, začalo mi to docházet. Opět se prohloubila moje myšlenka o rozdílu mezi kariérismem a seberealizací.

Rozdíl je ten, že kariérismus je únikem od dětí. Seberealizace je naplňování jedné z našich potřeb a znamená, že jsme pak stejně šťastné během práce pro sebe, jako když si hrajeme na koberci se svými dětmi.

Já jsem hranici překročila. Nechala jsem se unést vnějším světem a honbou za vlastním snem. Místo radosti jsem do svého života opět začala pouštět stres. I když si plním sny a po letech naplňuji svou vlastní potřebu seberealizace, nezvládla jsem tu balanci a sklouzla ke kariérismu.

Kariérismus versus seberealizace

Je to jemný rozdíl, jemná nuance naučit se chodit mezi těmito dvěma stranami, kariérismem a seberealizací. Je to velké učení naučit se balancovat mezi potřebami dětí a potřebou vlastní. Je to jedno z hlavních témat, které se jako matky máme naučit.

Máme se naučit být aktivními ženami, naplněnými a šťastnými, ale vždy s ohledem na děti. Je to hluboké učení. K seberealizaci vždy kráčíme ze situace, kdy s námi kráčí naše děti.

A ten pocit viny? To byl učitel, který nám ukazoval na to, kde máme být. Jsme především matkami, velkými ženami, a i když jdeme za svými sny, jsme tu teď pro své děti. Není třeba se vzdávat snů v touze děti ochránit, to by stejně nepomohlo, ale je třeba neustále kontrolovat harmonii mezi sebou a dětmi.

Jdeme s dětmi

Mohu vám zaručit, a dnes jsem toho byla svědkem, že když dosáhneme svých snů, na úkor dětí, vlastních i nevlastních, ty sny zhořknou a nás zaplaví jen vina a žal.

Snů dosahujeme s dětmi, těm potom ukazujeme ten náš spokojený svět.

Jdeme spolu a dojdeme tam spolu. Jsme aktivní a plníme si sny, protože to činí šťastnými nás a naše děti.

Nesmíme ale nikdy zapomínat na to, že o ten náš svět se máme dělit.

Martina Mikolášová

Založila jsem projekt Šťastná máma a spolupracuji na projektu Podnikající máma.

Jsem maminka tří dětí a zabývám se otázkou, jak prožít radostné mateřství a vychovat šťastné děti.

Své zkušenosti jsem shrnula do publikace"Cesta ke šťastnému mateřství".

Žiji podle motta, že šťastná máma si plní své sny a ukazuje dětem bohatší svět!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *