Po nocích jsme chodili vybírat popelnice za supermarkety a těšili se na to, jaké poklady v nich najdeme

Když mi bylo asi 23 let, bydlela jsem v jednom dánském městě na jihu jutského poloostrova. Seznámila jsem se s jedním slovenským párem, který mi nabídl, že bych s nimi mohla bydlet v jednom takovém polorozpadlém domečku asi 12 km od města. Protože jsme se chtěli poznat trošku blíž, pozvali mě a mé maďarské kamarády...

Nemám ani jeden titul, který by stvrzoval, že jsem použitelná pro život. Za to mám velkou touhu žít život, ze kterého si nemusím brát dovolenou

Jmenuji se Kateřina Prouzová, je mi 29 let a pocházím z Chomutova. Nemám ani jeden titul, který by stvrzoval, že jsem použitelná pro život. Ačkoli jsem to zkusila na dvou vysokých školách, bylo mi milejší lézt po skalách nebo cestovat po světe, než sedět v lavici, a proto jsem to nikdy nedotáhla do zdárného bakaláře...

Honím se za svým snem jako kráva, ale výsledky nepřicházejí

Neustále se bičuji za to, že nemám výsledky, honím se jako kráva a je to k ničemu. Ach jo, kdy už budu tam, kde chci být? Kdy už budu mít to, co chci mít? Pokud to tak cítíš, tak se na vše vyprdni a hlavně zpomal. Sedni si nebo si lehni a dýchej, dýchej a dýchej....

O globální zaslepenosti, chudobě, naději a soucitu, aneb proč je důležité pomáhat dětem i v jiných zemích, než je ta naše?

Když jsem loni v zimě spustila projekt Daruj Kaši, narazila jsem na odezvy typu „Proč cizí děti a proč ne ty naše v Čechách“? Některé komentáře nebyly moc hezké. Bylo v nich plno zlosti, nenávisti a nepochopení. Na druhou stranu se zapojilo tolik neskutečně úžasných a krásných lidí. Což mě drží na mé misi, a...

Proč neumí ženy přijímat a jak se dostat zpět do ženské energie?

Téměř vždy jsem se cítila blbě, tak nějak trapně, když mi někdo něco dával. Takový divný vnitřní pocit v břiše. Neuměla jsem to ocenit, radovat se z toho a vždycky, když mi někdo něco chtěl dát, odmítla jsem ve stylu „díky, to je dobrý“. Nejde ani tak o hmotné věci, jako o pomoc, o maličkosti, o podržení...

Proč se nevyplácí zachraňovat druhé a jak se naučit dávat ostatním, aby to nebylo na úkor sebe sama?

Když jsem byla malá uvěřila jsem tomu, že je potřeba se neustále s někým dělit. Že je v pořádku dávat ostatním na úkor sebe. Že se to vlastně i očekává, jinak budu špatná a sobecká. Dnes konečně chápu ten rozdíl mezi sobeckostí a sebeláskou. Každý jsme zodpovědní za to, čím svou duši, mysl i tělo...

Až po porodu svých dětí jsem si uvědomila, co od života chci

Tenhle příběh začnu vybledlými vzpomínkami na malou vesnickou školu, dvoutřídku. Na pár dětí a společná dobrodružství. Byla jsem živý a divoký dítě, ale s přestupem na jinou školu a souběžnými problémy v rodině jsem se docela rychle změnila. Něco se zlomilo Zjistila jsem, co znamená být „lůzr“, jak záleží na úplně jiných věcech, než kterým...

Jak se ze zakřiknuté holky, která žila v domnění, že musí být dokonalá a vyhovět všem, stává sebevědomá žena [příběh Jany Karáskové]

Jak se ze zakřiknuté holky, která žila v domnění, že musí být dokonalá a vyhovět požadavkům všech lidí okolo, aby ji vůbec měl někdo rád, stává sebevědomá žena, která se vydala cestou podnikání proto, aby si mohla plnit své sny? Tohle byla cesta, která trvala třicet let. Takže si běž klidně uvařit kávu nebo čaj...

Jak pochopit své životní lekce a vrátit se do své síly? [Příběh Ireny Bojdové]

Vždycky jsem byla chytrá žačka, studentka, poslušný zaměstnanec (i když v hloubi duše nespokojený) a také nemilovaná exmanželka a upachtěná máma samoživitelka, která se úporně snažila všechno zvládat sama. Dlouho jsem běhala svůj krysí závod „práce…děti…domácnost…vyčerpání“. Dost možná, že by to vyčerpání bylo úplné, kdybych po pěti letech akce „samoživitelka – zaměstnankyně“ nepotkala svého současného přítele...

Po padesátce si začala tvořit svůj sen [Není to o věku, je to o silném „proč“, říká Dana Hošková]

Jsem vystudovaný strojař a strojařinou se živím. Pracuji v jedné malé strojírenské firmě na pozici kontroly.  Není to tak dávno, co jsem tam ještě chodila ráda, sama ženská v mužském kolektivu, to je přeci super. Vždyť si mě mezi sebou hýčkali jako panenku (i když věkově spadám spíše do role babičky). Netrvalo to dlouho a bohužel vše...