Neustále se bičuji za to, že nemám výsledky, honím se jako kráva a je to k ničemu. Ach jo, kdy už budu tam, kde chci být? Kdy už budu mít to, co chci mít? Pokud to tak cítíš, tak se na vše vyprdni a hlavně zpomal. Sedni si nebo si lehni a dýchej, dýchej a dýchej. Nádech, výdech, nádech, výdech a soustřeď se jen na dech.

Pokud ti přijde, že jsi ve vlaku, který frčí asi tak 600 km v hodině (nemusí to být fyzicky, ale stačí v hlavě, naše mysl totiž dokáže vykonstruovat neskutečnou rychlost), tak si to nyní uvědom a vystup. Protože čím rychleji ten vlak jede, tím větší tlak na sebe vyvíjíme. Ale když si dovolíme z toho pomyslného vlaku vystoupit, zjistíme, že se okolo nás vlastně nic neděje. Že to jenom naše mysl frčela v tryskáči. Byla totiž v budoucnosti. Honem, honem, musím zrychlit, abych se dostala do místa, kde chci být, protože jsem uvěřila tomu, že tam jinde, to bude lepší, že je tam víc štěstí, víc zdraví, víc lásky, víc ocenění, víc všeho.

Bohužel je to Fata morgána

Uvěřili jsme tomu, že pokud dosáhneme svého cíle, za kterým se honíme, změní se náš svět o 180 stupňů a my si konečně sáhneme na ten pocit, který nemáme právě tady a teď. Bohužel to uvědomění toho, že to tak není přijde až v momentě, kdy do toho cíle přijdeme a zjistíme, že je tam stejně emočně prázdno jako ve chvíli, kdy jsme si ten cíl stanovovali. A tak se neustále honíme jako křečci v kolečku.

Je potřeba si sáhnout na uvědomění, že cesta je cíl a dostat se do přítomného okamžiku. Pokud tam není ten prožitek, pohybujeme se neustále na nevědomé úrovni a z toho kolotoče jen tak nevystoupíme.

Na tohle uvědomění jsem si sáhla teprve nedávno. Teorie mi vždycky šla, ale to uvědomění tam zkrátka nebylo. Přikládám svůj příspěvek, který jsem sdílela na svém FB profilu před pár měsíci, kdy mi to konečně docvaklo.

Základem je Tady a teď

V první řadě je potřeba si uvědomit vždy přítomnost. Protože naše mysl je schopná si vytvářet mega scénáře, které nemají s naší realitou vůbec nic společného. Ze svého pozorování sebe sama, jsem došla k závěru, že pokud cítím lítost, naštvání, frustraci, je moje mysl v minulosti a pokud cítím strach jsem v budoucnosti, a proto receptem na šťastný život je, uvědomování si plné přítomnosti. Zkrátka, když myji nádobí, myslím na nádobí a ne nato, jak mě bývalý podváděl nebo jak musím udělat to a to.

„Když se budeš cítit blbě, sáhni si na tělo, štípni se a koncentruj se na dech„

Když se člověk nenechá vtáhnout do své emoční jízdy plný sraček a uvědomí si přítomný okamžik, je na čase si také zvědomit to, odkud se ty super emoční stavy berou. Naštěstí to není žádná věda.

Prvopočátek všeho je z minulosti, je to kód (program, otisk), který byl do tebe dán výchovou (rodiče, učitelé, systém, apod.). Když tohle přijmeš, máš vyhráno, protože zjistíš, že to vlastně není vůbec tvoje a už vůbec to nejsi ty. Dobré, že?

Otázka na tebe

Kde jsi to viděla, u mamky, u táty? Kdo se v tvém životě honil nebo naopak kdo byl tak línej, že neměl žádný výsledky a mělo to dopad na tebe, kdy sis z pozice rebelky, vytvořila program, že to budeš mít jinak a spadla jsi do extrému na druhé straně?

Máš to? Super! Tak se tomu uvědomění usměj. Je skvělé, když člověk dojde k tomu, že to není ani jeho, že? 😉

Že se to vlastně táhne celou rodovou linií. Není potřeba nikoho soudit, protože ti co ti toto nastavení předali, tak ho taky od někoho „nakoupili“. Důležité je, že o tom vím a už se s ním neztotožňuju. Jak jednoduché, že? 😉

Všichni chceme být úspěšní, mít krásnou rodinu, super káru, bejvák za miliony a užívat si luxusních dovolených. A je to v pořádku. Jen na té cestě nesmíme ztratit sami sebe.

Sdílím pár tipů, abychom se nedostávali do stavu „běžím, běžím a nic“

Moje velké téma je netrpělivost a tlačení na pilu. A už několikrát jsem „ryla hubu v zemi“ a pak padla vyčerpáním. Ta náročnost na sebe samu je zabijácká. Je v tom velké násilí a tlak, který vede k vyhoření. Zákonitě to tak musí být, protože po vyhoření přijde klid a z klidu proudí nová inspirace, kterou když uvedeme do praxe, přináší nám to nové výsledky. A pak se nám začne zase dařit.

Plno koučů učí to, že je potřeba se zaměřit na cíl a neustále ho před sebou mít. Udržovat si tu vizi, vykonávat akci a pak se do cíle dostaneme. No jo. Jenže v tomto vzorci dost lidí opomíjí jednu důležitou věc a tou je klid a radost na cestě. Mnoho žen, které se rozhodnou jít cestou podnikání, naráží na problém vyčerpanosti. Makají jak šrouby a honí se za dokonalostí, ztrácí radost a vzniká obrovský tlak, který vyvolává ten „smrtící“ proti tlak. Ztrácí svou ženskou energii a nakonec i sebe samy.

Dokonalost neexistuje, jsme totiž dokonalí v naší nedokonalosti. A vždycky je lepší mít nedokonalé něco, než dokonalé nic. Nebojme se dělat chyby, jsou to naši učitelé, díky kterým rosteme. Bez nich bychom zamrzli.

Nezapomínejme na jednu důležitou věc a tou je Sebeocenění ❤

Jak se tak ženeme stále za novým a novým cílem, častokrát si ani neuvědomujeme, jakých skvělých úspěchů jsme dosáhli. Když nás někdo pochválí, vůbec si nejsme vědomi své velikosti a je nám blbý přijmout pochvalu. Je to zkrátka „normální“. A proto se zastavme a pochvalme se za všechny „malé“ úspěchy, kterých jsme dosáhli a objevme v sobě pocit uspokojení a uvědomme si svou velikost. ❤❤❤

Ať už je úspěch jakýkoli ….třeba že máš krásný vztah…. že o své tělo dokážeš pečovat a je stále zdravé…. že jsi pomohla kamarádovi… že jsi dala někomu svůj čas… že jsi vychovala svoje děti…že ti roste byznys…že jsi dnes udělala skvělý jídlo…že jsi vykouzlila úsměv na tváři cizím lidem….dosaď si tam to svoje, usměj se, pochval se a nejlépe to oslav…Je to potřeba.

A nezapomeň porcovat slona 🙂 Pokud máš velký cíl, tak ho doporučuji rozkouskovat na malé dílčí. A užívat si každého, ke kterému s radostí a lehkostí dojdeš. Pak se ti obraz poskládá jako puzzle a tvá vize se naplní ani nebudeš vědět, jak jsi toho dosáhla.

Protože ….Cesta je cíl 🙂

Tak ať vám to šlape…

S láskou Monas

Ps.: Nikdo nejsme dokonalí a čeština nebyla nikdy moje silná stránka, tak pokud vidíš nějakou chybu, tak se usměj a v klidu to přejdi.

Díky