Jak o sobě přestat pochybovat

Když jsem byla malá uvěřila jsem tomu, že je potřeba se neustále s někým dělit, poslouchat starší, hlavně se moc neprojevovat a upřednostňovat ostatní na úkor sebe. Že se to vlastně i očekává, jinak budu špatná a sobecká. Dnes konečně chápu ten rozdíl mezi sobeckostí a sebeláskou. I když k tomu vedla docela dost dlouhá a trnitá cesta.

Každý jsme zodpovědní za to, čím svou duši, mysl i tělo krmíme, ale bohužel to tak není v dětství.

  • Když jsme ještě malými dětmi, tak nemáme na výběr. Přirozeně se učíme od těch nejbližších, které kolem sebe máme. Přebíráme jejich vzorce, přesvědčení a nastavení, abychom se jich v dospělosti zase zbavovali a přepisovali je na jiné. Na ty, podle kterých chceme svůj život žít.
  • Děti se syndromem nedostatku lásky, které vyrůstají v těžkých životních situacích na sebe v dospělosti kladou velká břemena. Mají totiž pocit, že čím víc toho zvládnou, tím víc budou milováni. Nechápou totiž, že láska zkrátka je a nemusí se zasloužit.

Když budeš hodná holčička, dostaneš bonbónek. Když se budeš dobře učit, budeš mít dobře placenou práci. Když každému vyhovíš, budou tě mít ostatní rádi. Cítíte v tom tu křeč, ty podmínky?

Moc vás prosím, pokud se u něčeho takového chytnete, zastavte to včas a nezabíjejte ve svých dětech jejich potenciál. S těchto programů totiž vznikají ty největší sabotéři v našich hlavách. A mají vliv na to, jaký život budeme žít. Zda ve strachu či v lásce.

Co s námi udělá nízké sebevědomí?

Jako malá jsem se moc neprojevovala a byla jsem raději neviditelná. Nevěřila jsem si, protože jsem to nastavení zkrátka neznala a v mém okolí nebyl nikdo, od koho bych se touto energii mohla inspirovat. Bála jsem se mluvit o svých snech, protože v ně nikdo nevěřil a ve výsledku ani já sama.

Děti potřebují podporu svých rodičů k tomu, aby si upevňovaly svůj postoj k sobě samým. Aby z nich mohly vyrůst zdraví a silní jedinci

Nikdo mi nikdy neřekl, běž a dokážeš to! A tak jsem vždycky stála ve stínu druhých. Postavila jsem se do role podporovatele, protože bylo jednodušší si realizovat vlastní úspěch přes druhé. Ovšem bylo to ohromně vyčerpávající. Ego se sice tetelilo blahem, ale srdce brečelo.

A tak jsem do svých 29 let dělala vše, co mi říkali druzí. Byla jsem hodná holčička, bez vlastních zájmů, priorit a snů! Studovala jsem, abych měla titul a dobře placenou práci a nakonec se nechala zaměstnat ve státní správě kvůli tabulkovému platu. Proč? Protože se to zkrátka hodilo do mého životního stylu zvaného méněcennost. Protože jsem se bála postavit se za své sny.

Šedá státní správa mi každý den ukazovala strach, manipulaci a práci, která mi nedávala absolutně žádný smysl. Lidé se v ní drželi, kvůli pomyslné jistotě, kvůli výhodám, které tam měli. Pro mě to bylo vězení, totální nesvoboda, seberealizace nula a o nějaké expanzi svého potenciálu nebyla ani řeč.

Nejvíc peněz dostávali ti, co byli oddání svému šéfovi a mně se z toho popravdě dělalo zle. Neustále jsem přemýšlela nad tím, jestli vůbec existuje způsob, jak se vymanit z toho kolečka vlastní nespokojenosti. Bohužel můj podvědomý program „nejsem dost dobrá“ běžel v mé mysli 24 hodin denně. A s tímhle pocitem nedostatku zkrátka nešla udělat ta vytoužená změna.

Strach, největší podkopávač naší sebedůvěry

Ve 26 letech jsem dostala strach a připadala si vážně stará a uvěřila tomu, že je nejvyšší čas mít miminko, protože po třicítce bych se ho už taky nemusela dočkat. Dnes po devíti letech mi to přijde jako ten nejabsurdnější vtip, který jsem kdy mohla slyšet 🙂

V té době jsem se vdala za muže, s kterým jsem žila od svých 20 let. Žili jsme celou dobu v domě jeho rodičů a bylo to dost náročné období. Kdo sdílel společný prostor se svým tchánem a tchýní a nebyli jste zrovna naladěni na stejnou vlnu, tak asi chápete, co mám na mysli. Svého syna milovali tak moc, že si nestihli uvědomit, že je potřeba přestřihnout pupeční šňůru a taky ho pustit do světa. A tak jsme všichni mezi sebou neustále bojovali.

To nejkrásnější, co z naší lásky vzešlo, je náš syn. A já si dnes uvědomuji, proč jsem touto trnitou cestou musela projít. Když se narodil, byla to taková nirvána štěstí, že se to nedá popsat. Ten pocit, když mi ležel na prsou. Konečně jsem zažila, co to je ta bezpodmínečná láska, o které lidé mluví, bylo to tak nádherný, že když je mi ouvej, ráda se k tomu pocitu vracím.

Ve 29 letech se mi zhroutil svět

O rok a půl později přišla ta největší rána od člověka, který je pro vás číslo jedna. Je to paradox, že zrada přijde vždy od toho nejbližšího. Od toho, kdo vám sliboval lásku a věrnost v časech dobrých i zlých. Když byly ty časy dobré, byla jsem hvězda, když byly těžké, byla jsem problém a já si v ten moment uvědomila, jak ta slova o lásce a věrnosti byla prázdná, jak neměla vůbec žádný význam.

Slova bez činů nejsou nic, nemají žádnou hodnotu

Bylo to nejtěžší období mého života. Ještě dnes si pamatuju, ten pocit tikající bomby v mojí hlavě a srdci. Proč teď? Proč ne dřív? Proč teď, když jsme tři? Proč, Proč, Proč?

Byla to strašná bolest, strašná zrada a bezmoc zároveň. Když vám v jeden okamžik spadne opona ve vašem příběhu. Když si uvědomíte, že váš příběh je u konce a vy jste si mysleli, že jste teprve na začátku. Věděla jsem, že je dobojováno. Vzala jsem si pár věcí, dítě a odstěhovala se, aby se do našeho hnízda mohla nastěhovat jiná žena.   

Nejtěžší pro mě bylo odpustit druhým a hlavně sobě. To uvědomění, že si za celou situaci mohu sama. Že kdybych si sama sebe víc vážila, kdybych uměla říct, co chci, a naopak začala říkat víc ne. Kdybych se soustředila víc na své štěstí než na štěstí druhých, tak jsem si nemusela odžít takovou zkušenost. Ale víte, jak to je, kdyby kdyby kdyby….

Období rovnání zad

Pak přišly časy, kdy jsem začala pomalu rovnat záda. Potřebovala jsem se rozhodnout, co se svým životem dál. Jak chci žít, co chci a co nechci. Bylo to období, kdy jsem se učila o sobě přestat pochybovat, kdy jsem se učila stoupat si do vlastní síly.

Kdy jsem se učila být sama sebou a ne tou, jakou mě chtějí vidět druzí. Začala jsem žít život v pravdě sama k sobě, začala jsem si dovolovat věci, po kterých jsem vždycky toužila a které mě vždy zajímaly. Přestávala jsem se stydět za své názory a za své chyby.

Dala jsem v práci výpověď a založila projekt Podnikající máma, v kterém pomáhám objevit ženám jejich unikátní potenciál a ukázat ho světu ve formě podnikání. Sáhla jsem si na úspěch, na lásku a důvěru sama k sobě.

Někdy si myslíme, že je k nám život nefér. Ale pravda je taková, že život zkrátka je a dokud žijeme jsme tvůrci, kteří ho vytváří.

Měla jsem zkušenost se slabochy, díky kterým jsem se dokázala postavit na vlastní nohy. S lháři, kteří mě naučili vážit si lidí, kteří mluví pravdu. S manipulátory, díky kterým jsem pochopila, jak důležité je, nastavit si vlastní hranice. Byly tyto vztahy špatně? Rozhodně ne! Děkuji za tyto cenné lekce, které ze mě udělaly silnějšího člověka, který už nepochybuje o vlastní hodnotě. 

Hlavu vzhůru

To co nás dělá silnými, jsou naše životní prohry, jsou to naše bolesti, tvrdé situace, kterými procházíme. Když je zvládneme a pochopíme, že tu byly pro nás, pro posílení sebe samých a dokážeme za ně poděkovat, pak jsme zvítězili. Pokud to nechápeme a v těch situacích zůstáváme a neustále si ubližujeme a nikdy nic nezměníme, jsme oběť, která si „vesele“ dokola tančí ve svém vlastním utrpení a neroste.

Těch etap v mým životě, kdy jsem o sobě pochybovala, bylo mnoho. Největší uvědomění bylo pro mě to, že ty pochyby našeho nedostdobráctví, které máme v sobě nejsou ani naše. Většinou to jsou pochyby druhých lidí, kteří je do nás projektují přes svoje vlastní filtry. Přes filtry toho, jak se podle nich má život správně žít.

Ale co je správně? Správně není to, co vám říkají druzí, ale to v čem se vy jako bytost cítíte skvěle.

Takže ucelený návod na to, jak o sobě přestat pochybovat neexistuje, ale když si budeme vědomi sami sebe a budeme ctít svoje potřeby a hodnoty, nemůže se nám stát, že ztratíme víru v sebe.

Pokud se cítíš skvěle, je vše v pořádku

To co je správně, není určeno nějakými nastaveními naší společnostmi, zákony nebo morálními statusy, ale je to pocit! A proto od jisté doby nedávám na rady druhých lidí, ale řídím se svým vnitřním barometrem a tím je pocit v těle. Pokud se cítím skvěle, je vše v pořádku.

Mně bylo stále podsouváno, že nejsem dobrá manželka a máma, až jsem tomu sama uvěřila. Zkrátka jsou lidé, pro které nikdy nebudete dost dobří a kteří vás budou kritizovat. A na nás samotných je, zda ty lidi necháme, aby nás zraňovali nebo jim dáme stopku a odstřihneme je energeticky ze svého života. Protože pak se objeví lidé, pro které budeme výjimeční, krásní, chytří, skvělými partnery a rodiči.

A víte, kdy se takoví lidé začnou objevovat ve vašem životě? Ve chvíli, kdy si dáte do pořádku svůj vnitřní svět. Ve chvíli, kdy jsem k sobě laskaví a začneme se soustředit na vlastní štěstí.

Je to cesta…cesta růstu vlastní hodnoty…kterou nám nedá nikdo zvenčí, kterou je potřeba najít v sobě.

A teď otázka na závěr… Měla bych toto všechno, co mám dnes, bez toho, co bylo v minulosti? Někdy ve svém životě potřebujeme pořádný kopanec, abychom se vrátili sami k sobě. Žijeme v duálním světe, kde bez tmy není světlo, bez strachu není lásky, bez prohry není vítězství. A proto berme tyto kontrasty jako nástroj k vlastnímu probuzení a k nalezení vlastní sebehodnoty. Což je náš kolektivní úkol lidstva jako takového.

Milujme se, přijímejme se, důvěřujme si, uctívejme svojí duši a tělo a vše bude v pořádku.

S láskou M.

Monika Švejdová
Podporovatelka žen, které chtějí objevit svůj potenciál a ukázat ho světu ve formě vlastního podnikání. Zakladatelka projektu Podnikající máma >>. Autorka online programu Probuď svůj potenciál >>. A průvodkyně pro všechny, co se rozhodli jít cestou svobodného podnikání.

DEJ A BUDE TI DÁNO

Daruj kaši, zachraň dětský život a získej zdarma online program k probuzení svého potenciálu  >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.