Když mi bylo asi 23 let, bydlela jsem v jednom dánském městě na jihu jutského poloostrova. Seznámila jsem se s jedním slovenským párem, který mi nabídl, že bych s nimi mohla bydlet v jednom takovém polorozpadlém domečku asi 12 km od města. Protože jsme se chtěli poznat trošku blíž, pozvali mě a mé maďarské kamarády k nim na oběd. Když jsme dorazili ve smluvený čas, stůl v jídelně se téměř prohýbal pod nánosem jídla, které tam bylo připraveno. V Dánsku je jídlo poměrně drahé a tam na tom stole byly všechny možné dobroty.

Když jsme dojedli, zeptal se můj dnes kamarád Matouš, své přítelkyně Diany: „Mám jim to říct?“ Ona se na něj jen tak podívala, načež nám Matouš oznámil, že to jídlo, které jsme právě snědli, bylo z kontejneru. Moji maďarští přátelé naprázdno polkli, zatímco na sebe nevěřícně hleděli a já jsem se zamyslela. „To jako všechno to jídlo, který právě nasytilo 6 lidí, někdo vyhodil?“ Tak to je hustý, pomyslela jsem si. “Jak jste se k tomu dostali?“ zeptala jsem se fascinovaně. A tak jsme přinejmenším hodinu debatovali o tom, jak každý týden chodí „dumpstrovat” a co to vlastně ten „dumpster diving“ je. „Příští týden můžeš jet s námi, jestli chceš?“ řekl Matouš. „Tak to si nenechám ujít!“ byla moje odpověď.

V pátek následujícího týdne, pro mě přijel Matouš s Dianou kolem 11 večer. Dojeli jsme k prvnímu kontejneru. Byl ve středu města kousek od náměstí. Byla jsem vybavená. Holínky, rukavice až po loket, čelovku, staré oblečení se svrchní nepromokavou vrstvou. „Oj, hlavně ať nejde nikdo okolo!“ říkala jsem si. „Kdyby nás tak viděl někdo ze školy, taková ostuda!“ Já s Dianou jsme vlezli do kontejneru, zatímco Matouš ležérně lelkoval okolo. Začali jsme se přehrabovat. “Ty jo hele, tenhle sýr, bych si v krámě normálně nekoupila, protože je na mě strašně drahý a tady ho je celá přepravka!” říkala jsem vzrušeně Dianě. Několik kusů sýru v nepoškozeném obalu. A ještě nebyly ani prošlé! Matouš se naklonil do kontejneru a s klidem pronesl: „Tyhle už ani nebereme, máme jich plný mrazák.“ What???

Časem jsem se naučila, že každý supermarket je na něco dobrý

Nabrali jsme si asi přepravku všeho, co vypadalo dobře, hodili jsme to do auta a jeli k dalšímu supermarketu. Časem jsem se naučila, že každý supermarket je na něco dobrý. Tak například do Kiwi jsme jezdili hlavně pro mléčné výrobky a džusy, do Føtexu pro pečivo – croissanty, donuty, bagetky, vše co se ráno napeklo a přes den nestačilo prodat, skončilo ve speciálních kontejnerech určených jen pro pečivo, vše pečlivě zabalené. Ovoce a zelenina nám nikdy nechyběla, té bylo vždy přemíra. Většinou totiž končí v kontejnerech celé síťky pomerančů, citronů apod., jen proto, že jeden z nich začíná hnít. Nikdo si nedá tu práci síťku otevřít, shnilý kus ovoce vyhodit a ten zbytek prodat. Jediné, co jsme nebrali, bylo maso a masné výrobky.

Pamatuji si, jak jsem se ze začátku styděla

Hlavně aby moje spolubydlící nezjistili, odkud mám všechno to jídlo. A také, aby nás nikdo neviděl. Po čase, jsem úplně změnila názor. Už jsem do těch kontejnerů nelezla celá obalená igelitem. Ono pokud se nehrabete v kontejnerech na směsný odpad, tak jsou vcelku čisté. Občas se tedy stalo, že někdo rozšlápnul jogurt nebo něco podobného, ale tak co. Najednou jsem se cítila, že to jídlo zachraňuji. Začala jsem sledovat různá fóra, filmy, dokumenty, příběhy ostatních lidí, kteří dumpstrovali. Dumpster diving mi otevřel oči. Najednou jsem si uvědomila, co se děje v potravním řetězci.

Uvědomila jsem si, že zatímco na jedné straně polokoule lidé žijí z ničeho a posílají vše co vypěstují do Evropy apod., my nad tím v obchodě ohrnujeme nos, protože to tady má flíček, a pak to večer končí v kontejneru. Začala jsem zjišťovat kolik tun denně, měsíčně, ročně, vyprodukuje jeden supermarket, jedno město, jeden stát. Bylo mi smutno. Z dumpstrování se stala mise. Zatímco většina studentů a lidí chodila v pátek večer na party, my jsme objížděli supermarkety a lovili v útrobách kontejnerů jídlo, které ještě mohlo být spotřebováno.

Většinou jsme se vraceli nad ránem s autem narvaným po střechu.

Hned jsme vše vyndali, roztřídili, umyli a uložili. Pak jsme šli spát a o několik hodin později si udělali obrovský brunch plný všeho, co bych si normálně nemohla dovolit. Pamatuji si, když na okraji Haderslevu otevřeli nový supermarket. Hned jsme tam jeden pátek večer jeli a těšili se, co najdeme. A kdo ví, v Dánsku se káva pije místo vody a je to velmi drahá položka. My jsme díky tomuto nálezu nemuseli kávu kupovat skoro půl roku.

Btw, už i u nás je celkem populární řetězec Tiger København. Dánský obchod plný serepetiček na všechno. Tak teď už asi víte, kam putují všechny ty věci, které jsou třeba v poškozeném obalu, nebo jim něco chybí či přebývá. Uuuuh tam jsme vždycky našli věcí!

Proč vám to tady vyprávím

Řeči o tom, že nás jako lidstvo Planeta nemůže uživit, neuznávám. Z vlastní zkušenosti vím, jak se s potravinami nakládá. Pořád jsou ale na zemi místa, kde lidé umírají hladem, zatímco tuny potravin hnijí na skládkách. Rozhodla jsem se proto podpořit projekt, díky kterému děti v jedné z nejchudších zemí v Africe – Malawi, dostanou plnohodnotnou kaši na celý měsíc.

Tato kaše je obohacená o vitamíny a minerály a je vyrobená z plodin, které se pěstují přímo v Malawi a metabolismus těchto dětí je snáší lépe, než naše evropské kaše vyrobené z pšenice apod. Navíc děti, které kaši dostanou, musí chodit do školy, takže se zvyšuje celková gramotnost obyvatelstva.

Mimo jiné jsem si uvědomila, že jsem v posledních letech jen brala a nedávala a tento projekt se mnou velice rezonuje a já chci pomoci tam, kde je to nutné. Pokud mě chcete podpořit v tom, abych se stala ambasadorem projektu a třeba byste se sami chtěli stát ambasadorem, nebo znáte někoho, s kým by tento projekt rezonoval, mrkněte sem. Díky moc, Káťa.